Kostru naší zahrady jednoznačně tvoří stromy. Vzadu u plotu zasadil dědeček v padesátých letech jedle, borovice a modříny. Uprostřed zahrady se vyjímá lípa svobody zasazená v roce 1968 mými rodiči. Půvabné jsou i staré ovocné stromy – třešeň, hrušeň, mirabelka a jabloně. Když mi bylo asi dvanáct let, sázeli jsme s tátou ořešák. Ten už teď dosahuje úctyhodných rozměrů.

V roce 2015 zcela uschl následkem suchého roku stříbrný smrk za domem a v roce 2016 ho následoval jeřáb ptačí. Povyrostl ale dřín a pořád je na zahradě k vidění přes třicet stromů, ve kterých hnízdí množství ptáků. Víme o strakách, poštolkách, strakapoudech, drozdech, kosech, pěnkavách a spoustě dalších opeřenců. Neustálý zpěv a pohyb ptáků je překrásnou a samozřejmou součástí naší zahrady.

Bezúdržbová zahrada neexistuje; jestli se tomuto ideálu ale něco blíží, jsou to trvalkové záhony. Dobře poskládaný trvalkový záhon totiž opravdu moc péče nepotřebuje. Jenom sem tam omezit příliš bujné pereny a vytrhat plevel, pokud se přece jen vetřel dovnitř. Je-li ale záhon dobře zamulčovaný a rostliny jsou na dobrém stanovišti, jde to opravdu skoro bez práce.

Na první pohled by se mohlo zdát, že je naše zahrada k pěstování růží dost nevhodná. Je tu oproti jiným zahradám více stínu. I ta nejslunnější místa jsou (vyjma předzahrádky) spíše v polostínu. Růžím se tu ale daří dobře; netrápí je úpal a sucho a nedostatek slunce se jim snažím vynahradit tím, že je mám ráda a pravidelně o ně pečuji.
Růže sázím hlavně na podzim (na jaře jenom pokud není zbytí) a vždy vykopu velkou díru hlubokou okolo 50 cm. Pokud je na místě špatná zem, řádně ji obohatím kompostem. A když tuším, že místo není pro růži ideální, upozorním ji na to, aby se víc snažila, že jí nic jiného nezbyde. Na jaře růže stříhám, v průběhu roku je okopávám a hnojím a hlavně jejich krásu využívám v nejrůznějších květinových vazbách.
Naše nejstarší růže na zahradě je Superstar, tu zasadili ještě prarodiče někdy v padesátých letech. Drží se skvěle a těžko by někdo poznal, že už je tak stará. Je hned napravo od schodiště do domu. Kdysi ji u nás obdivoval i Bedřich Fučík.
Máma v devadesátých letech zasadila růži Tourbillon a v pěstování pokračovala moje sestra Františka. Chtěla tehdy psát román o pěstiteli růží. Z románu sešlo, růže zůstaly a přečkaly i roky, kdy se jim nikdo moc nevěnoval.
Z velkokvětých čajohybridů, které Františka na zahradu zasadila, zůstala Golden medal, Dame de coeur (tu jsem jí tehdy dovezla z Holandska), Ingrid Bergman, Scentimental, Opereten rose, Lucie Nistler a Mainzer Fastnacht.
Já jsem se zbláznila hned od počátku do růží anglických a později historických. Nyní máme na zahradě kolem sta růží a kromě pěti vím o všech, jak se jmenují. Těch pět je darovaných.

Anglickými růžemi nazýváme růže vyšlechtěné jedním z nejslavnějších evropských šlechtitelů, panem Davidem Austinem. Jeho růže v sobě kombinují půvab růží historických s přínosem růží moderních. Těmi jsou především opakované kvetení a širší škála barev. Zatímco barevnost historických růží se pohybuje pouze v odstínech bílé, růžové a červené, růže moderní se mohou chlubit i žlutými a oranžovými květy.
Anglické růže často voní po starých růžích a typický je pro ně rozetový tvar květu, který je (na rozdíl od květů čajohybridů) krásný po celou dobu svého vývoje – od poupátka až po plně rozevřený květ. Oproti historickým růžím mají navíc tu výhodu, že jejich keře jsou pevnější a nerozklesají tolik. Na zahradě už mám tyto anglické krasavice: St. Swithun, Gertrude Jekyll, Eglantyne, Grace, Molineux, The Alnwick Rose, Mary Rose, Falstaff, The Pilgrim, Gragam Thomas, Crown Princess Margareta, Princess Alexandra of Kent, Wollerton Old Hall, The Wedgwood Rose, England’s Rose, Lady of Shalott, The Albrighton Rambler, Winchester Cathedral, Sister Elizabeth, The Mayflower, Alan Titchmarsh, Benjamin Britten, Summer Song, Claire Austin, Golden Celebration, Munstead Wood, Geoff Hamilton, Glamis Castle, Harlow Carr, Sweet Juliet (dárek od paní Marie Králové) a nově mám William and Catherine, Heatcliff a L D Braithwaite.
Každý rok si říkám: „Už dost! Nemáš to kam dávat.“ a každý rok to dopadne stejně. Na zahradu se mi nastěhuje minimálně deset nových růží.

Za historické růže jsou považovány všechny růže uvedené na trh do roku 1867. Tehdy byl šlechtitelem Jeanem Baptistou Andrém Guillotem vyšlechtěn první čajohybrid La France. Historické růže zahrnují stovky odrůd, dělí se do několika skupin a jsou v současnosti neprávem opomíjené. Většina z nich má neodolatelný půvab a šarm.
Pěstování historických růží je pro mě zatím velké dobrodružství, na zahradě je mám totiž teprve krátce. Velmi samozřejmě se doplňují s růžemi anglickými, vždyť jsou to koneckonců jejich staré příbuzné. Už jsem měla tu čest zasadit Souvenir de la Malmaison, Souvenir du Dr.Jamain, Camaieux, Ipsilanté, Cardinal de Richelieu, Jules Margottin, Arrillaga, Capitaine Basroger, Celina Dubos, Queen of Denmark, D'Agusseau, Frau Karl Druschki, Hipollyte, Surpasse Tout, Omar Khayyam, Laneii, Paul Ricault. a nově i Mme Hardy a Cottage Maid. Seznam rozhodně není konečný. I přes zákazy, které si neustále dávám, pořád kupuji další.

Jaro je milovaným období každého zahradníka. Naše duše jsou po zimě vyprahlé a lačné jakéhokoliv květu. U každého krokusu a sněženky proto skáčeme jako šílenci a máme radost podobnou Kolumbovi, když objevuje Ameriku.

Když je hezky, trávíme v létě na zahradě celý den. V hlubokém stínu pod stromy je nám krásně. Najdou se i tací, kteří si na zahradě vykácí všechny stromy, vybudují bazén, zapíchnou slunečník a pak marně přemýšlejí, kam vlastně zavěsí houpací síť. Samozřejmě na to nepřijdou a tak jsou zhnusení a otrávení. A upečení od sluníčka.
My si povětšinou lebedíme na dece ve stínu, dcera si čte zavěšená v síti a já mám oblíbené místo na lavičce u fontánky. A pokud není extrémně suchý rok, nemusíme ani moc zalévat, protože rostliny pod stromy tolik nevysychají.

Pozdní léto a začátek podzimu je obdobím pro zahradnické labužníky. Barvy jsou o něco sytější, světlo dopadá z jiného úhlu, ve vzduchu se to hemží muškami a pavučinami. Zatímco chryzantémy a astry se teprve rozhlíží, některé rostliny až teď dozrály do úplné krásy a jiní, jako růže a floxy, už kvetou podruhé. A pak na to všechno napadá barevné listí. Poslední koncert přírody před zimním tichem.

Kdyby nebylo zimy, nevážili bychom si jara. Přesto je zima pro zahradníka obdobím strádání. Dá se samozřejmě využít k odpočinku, hltání zahradnických informací a tvorbě tabulek, osazovacích plánů a seznamů květin, které přece ještě nutně musím na zahradě mít.
Zahrada pod sněhem a ledem vytváří téměř hmatatelné ticho, ve kterém ke svému majiteli promlouvá a učí ho pokoře a trpělivosti.

Mnoho fascinujících dějů se odehrává ve skrytosti, na malém prostoru, bokem od hlavního proudu. Stačí se projít po zahradě a kradmo pozorovat. Něco málo lze zachytit i objektivem fotoaparátu.

Téměř všechno se dá osadit. Mými oblíbenci jsou staré hrnce, vaničky, uhláky nebo koše. V nádobách to sluší nejenom sezónním rostlinám, ale i trvalkám.

Jedna z mých největších radostí je vázání kytic. Baví mě zkoušet různé kombinace rostlin, aby jejich krása co nejlépe vynikla. K vazbám využívám nejenom zahradní, ale i luční kvítí. Často mě proto potkáte někde v příkopu, s obrovskou kyticí kopretin, třezalky, vratičů nebo řebříčků. Jsem toho názoru, že všechny květiny jsou krásné, jenom se to musí umět poskládat. Jednu kytici vážu třeba i přes půl hodiny a vždy přitom myslím na člověka, pro kterého je určena.